Ahoj Aleno, děkuji za odpověď. Myslím, že jsi mě přesně pochopila. Můžu se zeptat, Ty už jsi v pořádku? Jak jsi to zvládla? Chodím na terapie od března. Původně jsem si ty záchvaty paniky vysvětlovala stresem. Prvně se mi to stalo před rokem, potřebovala jsem se přestěhovat zpět do Prahy, abych vše zvládala stíhat. Klasicky jsem si poprvé volala záchranku, protože jsem myslela, že mám infarkt. Pak byl klid. Až když nám vyměnili ředitele, byla jsem zas ve stresu a v zimě se to opakovalo, tak jsem šla k lékaři a ten mě doporučil terapie. A teď to vyvrcholilo v podstatě v klidu, žádný stres. Několik měsíců jsem se cítila vyčerpaně a zle se mi dělalo častěji a častěji. Tak jsem šla pro AD. Ale s tím mě poslali normálně do práce. Po prvních AD se mi udělalo v práci tak zle, že jsem se musela nechat kolegyní odvézt domů. Asi jsem moc pečlivě četla příbalový leták s vedlejšími účinky. :-) Teď mám dovolenou a předtím jsem 14 dní pracovala z domu. V srpnu se pokusím vrátit do práce. No buď to půjde nebo ne. Uvidíme. Děsí mě, že bych přišla o práci. Samozřejmě vím, že mám na nemocenskou nárok, ale stejně. Mám oporu v pár přátelích, kteří v nejhorším pomůžou, ale mají svůj život a mám pocit, že je děsím. Neznají to. Můj život je dítě, práce, dítě, práce a na sebe a nějaké randění není čas. Občas si připadám hrozně sama. I když vím, že mám úžasnou dceru. Což ve mně ale zároveň budí hrozný strach, co by s ní bylo, kdyby se mi něco stalo. A jak jsem teď bez energie, že jí nedávám vše, co potřebuje. Asi to chce opravdu jen čas a dát se do kupy, zas bude dobře. Pevně v to věřím. Hezký večer.

Ahoj Julie, děkuji za podporu. Chce to asi čas a trpělivost a zas budou ty pěkné dny. :-)

Všechny Vás moc zdravím a přeji klidný den. Jsem tu nová. Jsem ráda za tuto diskusi, vůbec jsem netušila, že je tolik lidí s obdobnými problémy. Koncem června mi vyvrcholily panické stavy tak, že jsem nebyla schopná jít do práce. Jsem třetí týden doma a beru AD. Prvních 14 dní jsem byla zoufalá, neschopná fungovat a vše bylo ještě horší. Peklo. Nyní je to již o něco lepší. Ale jsem doma. Přesto se každé ráno budím v šest s hroznou úzkostí z nového dne. Dopoledne jsou náročná, než se vzpamatuji, většinou za pomoci neurolu. Jsem sama s pětiletou dcerou, bez babiček a tetiček a tak si říkám, že se s tím prostě musím porvat. V pondělí mám jet s dcerou do Špindlu na dovolenou. Jsem z toho čím dál nervóznější, jak zvládnu tu cestu. A jestli tam mám vůbec jet. Prvních čtrnáct dnů, co jsem teď doma, když jsem potřebovala jet k lékaři nebo na terapii, musela jsem se nechat doprovodit kamarádkou, sama bych to nezvládla. Pak jsem nyní v neděli a v pondělí zkusila vyrazit s dcerou do kina a na hřiště. Co jsem sice jakž takž zvládla, ale v úterý jsem z toho byla tak vyčerpaná, že jsem skoro celý den prospala. Tato nemoc, o které jsem donedávna netušila, mě děsí, vyčerpává a rozčiluje. Potřebuji normálně fungovat, chodit do práce a starat se o dceru. Zvládat běžný život. Děkuji, že jsem se Vám tu mohla svěřit. Všem nám přeji, ať je nám lépe a lépe. Uvědomila jsem si, jak krásné je prožívat obyčejné dny, bez strachu, úzkosti a panických nevolností.