Dobré ráno spolubojovníci, vypadá to že nám všem dělá hezké počasí dobře :o) také se tím teplem tetelím. Amarelko, zníš mnohem lépe a optimisticky, to je dobře, drž se!
Jinak mně konečně zabral Velaxin, asi po 3 měsících, nikdy předtím to takt dlouho netrvalo :o( a do toho se mému tátovi opět probudila rakovina, a náhle zemřela teta o kterou se trvale rodiče starali. Takže vozím tátu na onkologii a zařizovala jsem pohřeb, ten bude zítra. Jsem nervózní, nevrlá, smutná, depresivní, a jen čekám kdy mě zase přepadne v plné síle PP. Ach jo, to je boj s větrnými mlýny. Jen co si člověk už už myslí, že bude dobře tak tohle, musíme se naučit bojovat se sebou i s osudem.

Jsi hodná :o) teď už je docela dobře. Vlastně pro své okolí platím za optimistu, pohodáře, kliďase a baviče. Nikdo by neřekl, že se můžu s něčím vůbec trápit. Ironie co?
Co plánujete na víkend, když má pršet? Knížka? Televize? Vaření?

Dá se a musí se zvládat :o) ne pořád je zle, a když je, tak mysli na to jak může a bude dobře. Žiju s ní přes 20let a mezitím jsem se vdala, postavila barák, s velkými obtížemi a komplikacemi porodila dvě děti (2roky od sebe). Byla na mateřské 6 let, starší kluk má vývojovou vadu, vypadalo to velmi zle, a nyní chodí do normální školy s normálními dětmi, za pomoci asistenta. Nicméně "starat se a vychovávat" mi připadá jako jediné smysluplné poslání. Tatínek mi umírá na rakovinu a spolu s maminkou potřebují pomoc. V průběhu těchto let jsem nasazovala a vysazovala léky, tak jak bylo potřeba. Bylo mi dobře, bylo mi špatně, trápila jsem se s tím, nemohla jsem spát, někdy ani chodit, přibírala a shazovala kila po desítkách (největší výkyv 30kg). A pořád pro mě má smysl bojovat. Uvidíš, že bude líp! a pak zvládneš vše co budeš chtít.

Drž se hrdinko!!! :o) taky na Tebe myslím.

Bože Davide, to je neuvěřitelné, jsi silný! Je cítit že prožíváš hrozná muka, ale nevzdáváš se. Držím Ti palce a obdivuji Tě! Je to unavující a vyčerpávající, nechápu kde se v nás bere ta neutuchající naděje, že je to poslední záchvat, že už bude lépe a že to dáme. Buď silný!

Aha, to by mě vůbec nenapadlo. Ono je strašně těžké slovy popsat pocity, které nejsou úplně běžné. Nicméně psychiatr by měl pochopit. Kolikrát si říkám, že se v sobě moc hrabu, ale samozřejmě mi to nedá a opět se to na tyto myšlenky stočí :o( a co s tím? psychoterapie? s PP se potýkám přes 20 let. Vždy jsem se zaléčila psychofarmaky, a bylo i období trvající 6 let bez jakýchkoliv náznaků problému, že jsem na psychické trable absolutně zapomněla, vysadila léky úplně a lup za pár měsíců sešup na dno. Vždy si říkám, že by bylo po těchto peripetiích od života fér aby nás ušetřil vážných nemocí ve stáří, jelikož jsme si vytrpěli až až :o) vím, že takto to nefunguje, ale ….

Ahoj všem, jak se dnes máte? Psala jsem před nějakým časem o svém boji s PP. Měla jsem obavy před služební cestou do Hong Kongu, ta proběhla skvěle, ač byla dlouhá a náročná. Nebyl potřeba žádný uklidňovák, zvládla jsem to se svými běžnými AD (2x75mg Velaxin). Po úzkosti či čemkoliv jiném ani stopy. Po návratu vše najelo do starých kolejí, rodina, děti, domácnost, práce. Vše zvládám bez problémů, prakticky nikdo krom manžela a mé mámy neví s čím se potýkám. Sama sebe neustále motivuju a popostrkuju, záchvaty úzkosti nemám, ničeho se neobávám, ale pořád se cítím "zvláštně". Neklidně, nedělají mi dobře negativní zprávy, jakýkoliv zdravotní či psychický problém mám tendenci aplikovat na sebe. Vtíravé myšlenky, které zaháním myšlenkami a činnostmi na něco jiného, pěkného. Poraďte co to je? jak to mám popsat svému psychiatrovi? máte to také někdo takto?
Děkuji Vám.

Ahoj lidi, jsem ráda že jsem na Vás narazila. Vypadá to, že si pomáháte, vyslechnete trápení a poradíte. S PP žiju již 20let, od svých 23 let. Zažila jsem to co všichni na samotném začátku, sanitky, kardiologie, endokrinologie, až konečně psychiatrie. To jsem se již topila v úzkostech s agorafobií. Těžce, ale zvládla jsem to, trvalo to dlouho. Měla jsem velké štěstí, že jsem potkala svého muže, který vše pochopil a je se mnou a mými "výkyvy". Máme dvě děti a vše je vlastně v pohodě, kdyby nebyla PP. Myslím, že mám i dobrého psychiatra, který mě po celou dobu pomáhá vhodnou medikací. Čas od času mě navede na vysazení AD, ke kterým se musím ale vždy po krátké době vrátit. Bez nich to prostě asi už nikdy nezvládnu. Teď se právě dost trápím, po vysazení Velaxinu loni v říjnu se mi PP vrátila, v plné síle. Měla bych na to být již připravená, zažila jsem takových návratů asi 6, ale nejsem. Jsem vyděšená a roztřesená jak malé dítě, chtěla bych se někam schoulit a probudit se až bude vše za mnou. Nemuset tím znovu procházet. Už dva měsíce beru znovu Velaxin, od 0,5mg, až nyní na 150mg, a posun žádný. Zřejmě bude nutné léky změnit, takže opět tím projít, ale s nadějí :o) jdu proti ní, takže se záměrně vystavuji obchodům, veletrhům, výstavám, dětským oslavám, třídním schůzkám, protože vím že se nic neděje a že to DÁM. Za dva týdny letím pracovně do Hong Kongu a z toho mám tedy vítr. Uf, muselo to ven, doufám že jsem Vás moc nepřepadla, ale cítím jistou sounáležitost a pospolitost. Mějte hezký den.